Teď mě napadá, že jsem tu na nic nenadával. A nadávání je náš národní sport, takže pojďme ten hrozný obscénní festival plný usměvavých lidí, veganského jídla a nudistických choutek za něco vytahat za uši. Co to bude? Lovím v klobouku a ono je to jednoduché, mám tam jediný lístek. Co se letos fakt nepovedlo? Papírový program! Jako ten line-up kapel, ten byl skvělý, ale ta brožurka, kterou jsem dostal … ta byla strašná. Krom několika věcí, které chyběly oproti minulým ročníkům, musím pořadatele nepochválit za styl písma kapel. Bílé písmo na tmavém papíře je fajn. Ale pokud se to písmo naruší tmavěšedým „jakobyzajímavým bordelem“, vznikne nečitelná změť podivných znaků, kterou nelze rozluštit.

Tak to bychom měli a můžeme jít na kapely. Tenhle den bude složitý, musím totiž vydržet až do konce. SLAVENKUST jsou polská valivá crust-metalová špína. Žádné velké překvapení, drží laťku na solidní úrovni a s nasazením to úplně nepřehánějí. Skotská omladina GENDO IKARI na to jde z jiného úhlu. Jejich grindcore do sebe nasál spoustu technicky zajímavých pasáží, stejně tak i vazbících nečistot a pánové to přiživují i velmi živelnou show. Hlavně pak zpěvák John G. Steven do toho jde s patřičnou vervou a moc hezky zabarveným vřískotem.

Záhřebská KRLJA představuje náhled na mladší generaci balkánské grindové scény. Ačkoliv tedy již fungují nějakých třináct let. Podobně jako Skotové jde o solidní řemeslo, tentokráte bez technických příkras. Komu technické finesy chybí, tak si zajisté nechal spravit chuť u italských chaotických techno brutal-deatherů CEREBRAL EXTINCTION. Já si při jejich koncertu pochutnal na obědovém menu v Noisebaru, takže úplně soudit nemohu.

Na scénu se vracím až s americkým kvartetem ESCUELA GRIND, jehož členové a členky jsou z různých koutů USA. Kapela, která se dvěma holkama v sestavě drtí bojiště obhroublým, politicky orientovaným grindcore. Jejich hudba je svým důrazem a špinavostí na hony vzdálená dokonalému vzhledu zpěvačky Kateriny Economou. Koncert má bouřlivou odezvu a ta nepolevuje ani při následující smršti, kterou do lidí sází mexické thrashové seskupení INTOXXXICATED. Hudba je na můj vkus trochu kolovrátkovitá a generická, ale zahrané je to velmi solidně.

Pak přichází něco, co celý festival rozčíslo podobně jako koncert GOD MOTHER v roce 2018. Americká senzace BANDIT posílená o bubeníka Gobindu z nepálské grindové chuťovky CHEPANG, která si tu střihla koncert před čtyřmi lety. Trojice od první chvíle zalévá festival technicky orientovaným grindcore, který má potřebný tlak i bez basy a neskutečný tah na branku. Zpěvák Gene je během prvních deseti minut jen v trenkách ozdobených postavičkou SpongeBoba a se zběsilostí sobě vlastní sází do lidí jeden úder za druhým. BANDIT po sobě zanechávají spoušť a při poslední písničce i vydávenou svačinu, kterou si nějaký pohotový fanoušek ihned namazal na obličej. Koncert má nadhled i zdravou míru nebezpečí, protože není jisté, co Gene v následující sekundě podnikne. Nejtělesnější zážitek letošního festivalu? Rozhodně! Intenzivní konec koncertu ve znamení zpěváka plujícího publikem a koncertního zážitku, kde bylo snad vše včetně hostovačky, klasických tanečních figur na scéně, poselství, skvělé nalámané hudby i mikrofonové felace.

Někdy je pozdější čas pro domácí kapely trochu záludný a hned vysvětlím proč. MURDER INC. je mi trochu líto, protože postavit se na prkna po tak intenzivním masakru, který tam zanechali BANDIT, je celkem těžký oříšek, a navíc ještě v počínajícím dešti, ale popasovali se s tím se ctí. Thrash metal jak řemen, zahraný s mladickou energií. Domácí thrashová scéna je asi ta nejzajímavější část domácího metalu, kde se něco děje i u lidí, co neřeší urologické problémy a vypadávající vlasy.

INDIAN NIGHTMARE jsou typickou berlínskou kapelou. Najdete tam figury z Indonésie, Turecka, Itálie a Mexika. Jejich vypulírovaná show navazuje svoji image na KINGA DIAMONDA a hair metalové ikony. Hudebně jde o spojení špinavého punku a heavy/black metalu staré školy. V každém případě to má náboj a potřebnou vizuální atraktivitu. Tento typ zajímavosti lze zmínit i u ostravské goregrindové klasiky CARNAL DIAFRAGMA, při které je mnohem zajímavější pozorovat publikum než poslouchat hudbu. A odezva je více než patřičná, takže na zábavu zaděláno.

Po nich zvládám zkouknout OVERCHARGE, které jsem nestihnul den před tím, kdy hráli jako předposlední kapela. Pokud jsem u SOCIAL CHAOS zmínil MOTORHEAD, tak tady je ten dojem ještě markantnější. OVERCHARGE jsou prostě taliánská crustová verze MOTORHEAD se vším všudy, včetně sól a ochraptěného vokálu. Velmi sympatický koncert, kterému bude určitě velmi slušet klubová verze.

Pro další hudební zážitek zdaleka nemám tolik slov chvály. Na britské HELLBASTARD jsem se celkem těšil, ale nakonec je můj dojem více než rozporuplný. Hudebně to moc nefunguje. Možná to je tím, že se neustále mění sestava, možná tím, že ten den jejich mladičký nový bubeník Josh slaví narozeniny, možná to bylo něčím jiným. Nicméně nic z toho neomlouvá fakt, že tahle mašina na crust a thrash prostě nezařezává, jak by si podobné spojení stylů žádalo.

Nizozemští brutalisté BILE jsou zcela jiná káva. I v trojčlenné sestavě mají jejich těžkotonážní riffy tendenci rozjezdit Trutnov parním válcem. Hutný, chlupatý zvuk se koupe ve všech plísních a hnilobách širého světa a jednoduchá ale velmi funkční rytmika a hlomozné kytarové stěny drtí festival na malé kousky. V popředí dva vypelichaní dědci. Konec je blízko!
Arizonská mladá krev death metalu, GATECREEPER, je jednoznačně největším lákadlem dne, co se odpoledne týká. Do žánru nevnáší nic moc nového, ale je to jedna z mála kapel, které vznikly v poslední dekádě, a přitom nějak výrazněji promluvily do dění death metalové scény. Osobně mě tu trochu iritují pasáže, kdy oba kytaristé jedou unisono, přičemž mají kytary naprosto identický zvuk, nicméně stále mě to baví více než po nich nastoupivší madridští smrťáci AVULSED.

Pivní thrash metalové veterány TANKARD rozdávající zlatavý mok v míře větší než hojné publiku jsem většinu času prokecal a sbíral síly na koncert PIG DESTROYERU a vyplatilo se. Hned v úvodu setu se udála taková zajímavá situace, kdy stage crew málem násilně hodí do pitu „hlukaře“ kapely, Blaka Harrisona. Blake více jak padesát procent času koncertu chodí po scéně, „nic nedělá“ a na jedné ze svých procházek si odskočil na odposlechy, za kterými směrem k pitu je zóna, kde se mohou pohybovat lidé z publika. Následně se vrátil, ale stage crew prostě jen viděli podivného vaganbunda „bez nástroje“, který šviháckou chůzí vstoupil do kapelní zóny, kde neautorizovaní nemají co dělat. A tak byl Blake čapnut a vyhazován – dokud nezakročili ostatní, zřejmě ke kapele vnímavější, crew. Situace se vysvětlila pár gesty a koncertu to nijak neubralo ve zběsilosti, která jejich set definovala. To, že jde o vrchol festivalu, jde cítit ve vzduchu, kdy si mnozí chtějí naplno užít brutálního nekompromisního headlinera a tak se během setu dějí věci. Na mě třeba v nepozorovanou chvíli ze scény hodil nějaký atlet salto vzad. Pak jsem ho viděl s čelistí od krve, jak to jde zkusit znovu.

Po nich jsem šel odpočívat, ale ještě jeden hudební zážitek vám mohu zprostředkovat. Tím je poslední píseň festivalu. Je jí píseň azvaná „Tak my už jdeme do finále“ z pořadu Možná přijde i kouzelník a viděl jsem při ní spoustu death metalových slz, úsměvů, lidský „vláček“ i Čurbyho, letícího vzduchem. Bylo to skvělé, díky!